Moje nejnovější komentáře
75% Něžná dívenka a krvavá řežba
Teď se možná zeptáte, jak jdou tyhle dvě věci dohromady. No, docela dobře, zvlášť když jde o film vyrobený v Japonsku. Teda ne že bych byl expert přes kinematografii země vycházejícího slunce. Viděl jsem odtamtud vlastně jen nějaký ten Kruh, Temnou vodu a možná ještě pár dalších, na které jsem zapomněl hned po závěrečných titulcích.
V povědomí mi po nich ale zůstal pocit nadbytečné krutosti a dojem, že všechny herečky připomínají svým vzhledem trochu odrostlé, jemné školačky.
Zasedněme však už k obrazovce... Hned po úvodním zběsilém masakru, když děj trochu zvolní, vytane na mysli otázka: „Ježíš, co má zas tohle znamenat!?“ Tady máte na vybranou. Buď hezky zčerstva odsoudit triky, kameru, akci a vůbec všechno, vypnout přehrávač a zahodit disk do odpadu spolu s nedojedenou svačinkou nebo večeří. To asi udělá většina z těch, co se ke kulometnému děvčeti dostali čirou náhodou. A těm už teda taky doporučuju, aby přestali číst.
Anebo si vybrat jakoukoliv jinou možnost (třeba já jsem si řekl, že jde asi o nějaký zfilmovaný komiks, kde se s nadsázkou nesmí šetřit), a prostě nechat dálkáč na pokoji. V takovém případě nebudete litovat. Film je krvavě zábavný - hezky se na to kouká, ale logiku nebo nějakou hlubokou myšlenku probůh nehledat! Naproti tomu vás mohu ujistit, že usekaných hlav a údů, stejně jako nádherných fontán rudé tekutiny, se opravdu nabažíte.
50% Zachrání svět střílející chlapeček?
Tak jo. Ze začátku se to pěkně rozjíždí, o zařazení do žánru „akční sci-fi“ nemůže být pochyb. Ale co to? Tempo se po pár minutách zvolňuje, na scénu přichází chytrý dvanáctiletý chlapeček, který je kvůli své prostořekosti ve škole třídním otloukánkem. Chlapeček žije s maminkou (tatínek před rokem zemřel při nehodě) a volný čas tráví povětšinou hraním vesmírných „stříleček“ na počítači. Co myslíte, bude se mu někdy v budoucnu tato natrénovaná dovednost hodit?
Nápověda: jde o film s námětem cestování v čase...
No, vcelku brzy jsem pochopil, že jde o rodinnou podívanou, kde si musí každý alespoň trochu přijít na své. Nějaká ta akce, hrst humorných hlášek, řešení rodinných vztahů, láska v nebezpečí, zloun, který musí být potrestán aby byla zachráněna budoucnost zeměkoule.
Takže sice nic pro vyznavače artových filmů, ale běžný, v čase necestující divák se trochu pobaví a za pár dní zapomene.
30% Psát či nepsat (toť otázka!)
Protože jsem jen obyčejný trouba, film jsem nepochopil. A protože jsem film nepochopil, nemohu ho ani odsuzovat. Jenže když ho neodsoudím, bude to vlastně jako bych ho pochválil. To ale nemohu a nechci. Co tedy s tím? Je tedy východiskem vůbec komentář nepsat? Ale vždyť už ho píšu...
Jste zmateni tím, co tu čtete? To nic není proti zmatku, který jsem cítil při sledování Edenu a potom. Holt jsem si měl napřed přelouskat obsah jak jej uvádí třeba Filmový přehled. Stačí tu z něho ocitovat poslední větu a jste v obraze:
„...poetika pohrávání si s konvencemi vyprávění se může jevit dnes jako prázdná a chladná a film Eden a potom . . . jako neplodný experiment, zajímavý pro nás obsazením některých slovenských herců a dokumentující dobu svého vzniku.“
Takže po přečtení pár recenzí co se potulujou po síti byste měli mít jasno, jestli si film pustit anebo raději ne (na mé ne-doporučení nedejte).
Zobrazit více
Moje nejnovější zajímavosti k filmu
V závěrečných původních japonských titulcích je uveden rok výroby filmu 2007, zatímco anglicky dabovaná verze, kterou jsem měl tu čest shlédnout, byla podle dodatečně přidaných titulků firmy Tokyo Shock vyrobena následující rok, tedy 2008.
Ukažte mi někoho, kdo se vydrží celé dlouhé minuty, možná i hodiny, rochnit a potápět ve vaně plné studené vody a zelených jablek...
A kolik že těch jablíček bylo schroupáno? Já jsem napočítal aspoň 35 ohryzků. To vypadá na světový rekord!
Ale na druhou stranu jsme se těm ohryzkům zasmáli, a o to tu šlo.
Povídka Ztracená tvář vyšla poprvé v útlém sborníku povídek Josefa Nesvatby nazvaném Einsteinův mozek v roce 1960. Scenáristé si ovšem příběh doktora Bartoše značně upravili.
Ve skutečnosti (tedy v povídkové skutečnosti) se seznamujeme s hlavním hrdinou v době, kdy už vše končí a on se, pronásledován policií a po zuby ozbrojen, zabarikádoval na kůru jednoho nejmenovaného pražského chrámu. Ví, že je jen otázkou času, než ho dostanou: „Psal. Nebránil se tu, protože by chtěl utéci nebo zahájit převrat. Bránil poslední hodiny svého života před sebevraždou, protože chtěl napsat svědectví. Traktát o vlastnostech člověka.“
A tady začíná jeho vlastní vyprávění o tom, co se mu přihodilo. Úspěšná operace přenešení nové tváře Kráječovi stejně jako ve filmu, přitom se navíc dozvíme jak přišel páter Hopsasa ke své přezdívce a proč byl vlastně vybrán za oběť. Poté se ale Bartoš stěhuje do Vídně a pomocí peněz za operaci získává práci na klinice profesora Kirchenbrucha. Zamiluje se do jeho dcery Narcissy a po necelém půl roce jsou zásnuby. V den zásnub ho vyhledá ve Vídni Marion s žádostí o pomoc – vysvětlí mu jak se Kráječ-Hopsasa proměnil a vysloví obavy, že by je mohl všechny udat policii.
Bartoš ji zapudí a jde na večírek, zde film opět sleduje literární předlohu: druhý den ráno následuje scéna na klinice v níž ho profesor, který se dozvěděl odkud pochází Bartošovo bohatství, vyhodí. Bartoš unikne pomocí finty s nebožtíkem a v nouzi ho napadne schovat se ke kolegovi z kliniky, mladému chudému lékaři z Krakowa jménem Rosen. Ten nakonec přišije Bartošovi Kráječovu tvář, přitom se původní tvář rozpadne. Když nikde se svou novou tváří nenajde práci a dojdou mu peníze, skončí Bartoš na ulici.
Řekne si, že by mohl své štěstí zkusit v podsvětí. Cítí přitom, že ustupuje, že vyhoví své tváři. Zajde do hospody s nevalnou pověstí, tam se strhne rvačka a on jako lékař poskytne pomoc jednomu pobodanému. Z něho se vyklube německý nacistický náčelník, který přišel spolu se svými kumpány prosazovat nacismus do Rakouska (jak víme, vše se odehrává ve třicátých létech, což je doba nástupu fašismu a předvečer druhé světové války). Tak se stává Bartoš lékařem SA.
Krátce potom Hitler zabral Rakousko a Bartoš má najednou moc, kterou nikdy předtím nezažil. Aniž by to měl předtím v úmyslu, pomstí se Kirchenbruchovi, který je žid a nakonec zapudí i Rosena, který, rovněž žid, přijde prosit o pomoc. Rosen potom spáchá sebevraždu, zatímco Bartošova hvězda stoupá, protože jeho rozhovor s Rosenem nacisté odposlechli a má odteď jejich naprostou důvěru.
Nakonec ho pošlou s tajným úkolem do ještě svobodné Prahy. Má v Čechách zlikvidovat jednoho „nepřítele říše“. Místo toho hledá Kráječe-Hopsasu, ale ani jeho, ani Marion na starém místě nenajde. Smířen už s tím, že jeho tvář z něj nakonec udělá vraha, jde za nacistickým pohlavárem aby se ujal svého vražedného poslání...
Úplný konec tu sice neprozradím, ale zato vám mohu říct, že povídka je psána úsporným, čtivým stylem a ke všemu, co jsem tu tak upoceně popsal, stačilo panu Nesvadbovi 20 stránek.
Zobrazit více